Od úsvitu věků, dávno předtím, než jsme se naučili spoléhat na digitální displeje měřicích přístrojů, lidé tušili, že planeta pod našima nohama není jen mrtvým kusem horniny letícím vesmírem, ale že je to živý organismus protkaný neviditelnými tepnami a nervy, které v tichosti ovlivňují vše živé na povrchu.
Těmto místům dnes říkáme geopatogenní zóny, moderní věda je často odkazuje do říše mýtů, ale příběhy lidí a také chování zvířat naznačují, že na starých pověrách „něco bude“.
Pojďme si povídat o věcech, které bychom se měli učit ve školách, seznamovat s tím alespoň naše děti, to co naši dávní předci znali, tak podle toho i žili. Nějak jsme se přestali o tyto věci zajímat, přestože naši předkové to považovali za svou prioritu. Proč? Jen proto, že tomu nevěříme?
Když si naši Zemi představíme jako obrovské dynamo, jak pod našima nohama proudí podzemní vody, které se třou o horniny a vytvářejí elektrický potenciál, zemská kůra praská v tektonických zlomech, kudy na povrch unikají plyny a energie z hlubin, a do toho všeho vstupují teorie o globálních mřížkách, těch neviditelných sítích, které jako poledníky a rovnoběžky obepínají celou planetu. Hezká představa. Ernst Hartmann nebo Manfred Curry, po kterých jsou některé tyto sítě pojmenovány, věřili, že žijeme v neustálém poli „zemského záření“ a pokud umíme měřit tyto sítě, tak víme, a dáváme jim za pravdu. Ano, je to tak. Samotné linie nám nevadí, ale běda, když si postavíte postel tam, kde se kříží. V těchto uzlových bodech se energie kumuluje a pro lidský organismus, který se v noci potřebuje regenerovat, působí jako neustálé, tiché dráždění. Možná bych vám mohl poradit a dát návrh, „nechte si v obydlí přeměřit zemská záření„, ale řada z vás si bude myslet, do teď jsem to nepotřeboval, chce mě připravit jen o prachy. „Myslet, znamená…“
Na rozdíl od nás lidí, příroda nepotřebuje žádné měření, virgule ani složité měřící přístroje, aby tyto zóny našla, protože má své vlastní, neomylné detektory. Možná jste si někdy všimli, jak rozdílně se chová pes a kočka. Pes je v tomto ohledu věrným obrazem člověka – pro svůj odpočinek vyhledává energeticky klidná a čistá místa. Stará moudrost říká „kam si lehne pes, tam si postav postel“, to není jen pověra, ale pravda. Pokud váš pes odmítá spát ve svém pelíšku a raději se schoulí u dveří, možná se snaží uniknout nepříjemným vibracím, kdo ví? Určitě jste slyšeli, že kočička je naproti tomu fascinující výjimkou, miluje vibrace. Když přede, léčí sama sebe, a geopatogenní zóny pro ni fungují jako přírodní dobíječka energie. Pokud vaše kočička zbožňuje vaši postel, měli byste trochu zpozornět…
Ještě zajímavější je svět hmyzu – mravenci si svá mraveniště staví přesně na těch nejsilnějších křížících v zónách, které by normálně člověka vysávaly, stejně tak včely umístěné nad takovou zónou, ty sice nanosí rekordní množství medu, ale z úlu se stane agresivní a vystresované společenství, které se brzy upracuje k smrti.
Na světě existují místa, kde tento „hlas Země“ je tak silný, že ho nelze běžně ignorovat. Můžeme uvést například tajuplný les „Hoia Baciu“ v rumunské Transylvánii, ten dostal přezdívku bermudský trojúhelník Evropy. Místní se mu vyhýbají velkým obloukem. Stromy zde rostou v bizarních spirálách, jako by se snažily vykroutit z neviditelného sevření, uprostřed lesa stojí kruhová mýtina, na které neroste naprosto nic. Návštěvníci, kteří toto místo navštívili, ho popisují, jako místo náhlé úzkosti, selhává zde veškerá elektronika a mají pocit, že je někdo neustále pozoruje. „Doufám, že tyto úzkosti nevyvolává nepřítomnost WI-FI signálu a oněmělý mobil“.
Podobně temnou pověst má i japonský les „Aokigahara“ na úpatí hory Fuji. Půda zde je sopečného původu a obsahuje tolik železa, že dokáže zmást všechny kompasy, které existují. Tato zdejší tísnivá atmosféra je bohužel celosvětově známá jako místo, kam lidé chodí ukončit své životy, což jen posiluje spirálu negativní energie v této lokalitě.
Nemusíme jezdit až do Japonska, abychom našli bránu do jiných světů. Stačí navštívit náš hrad Houska u obce Blatice v okrese Česká Lípa, který se poslední dobou stal tolik populární, peklo stále přitahuje své příznivce.
Tato stavba tak trochu nedává smysl (neznáme podrobnosti, jen domněnky), nestála na žádné obchodní stezce, nemá vlastní zdroj vody a její obranný systém směřuje dovnitř, na nádvoří. Legendy tvrdí, že hrad byl vybudován jako „zátka“ na puklině ve skále, která vedla přímo do pekla. Kaple, zasvěcená archandělu Michaelovi, bojovníku s drakem, stojí přímo nad touto průrvou, aby ji duchovně zapečetila. Někteří návštěvníci na Housce popisují pocity tlaku a nevolnosti, které se dost těžko vysvětlují. V době druhé světové války hrad obsadili nacisté. SS zde zřídila depozitář pro zabavené zednářské a okultní knihy a bylo zde také zřízeno „sanatorium lásky“, kde árijské ženy a muži plánovitě „tvořili“ malé nacistické árijce.
Také jsem zdejší hrad několikrát navštívil ve společnosti svých blízkých, přiznám se, že to není hrad „mých snů“, ale jako odborník přes muziku jsem viděl, kde v době působení kastelána Svatopluka Karáska skupina Plastic People Of The Universe natočila své slavné album nazvané „Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned“, ale to je už z jiného, tentokrát hudebního soudku.
Zaujala mě jen kaple archanděla Michaela, kde jsou k vidění velice zvláštní fresky na zdi, které byly po mnoho let před návštěvníky skryty, ale k těm se někdy detailně vrátíme. Jinak hrad Houska bez svatozáře v podobě „brána do pekla“ je tak trochu ztráta času (podle mne).
Naše Země, naštěstí má i svou vlídnou tvář. Existují místa, která energii nebere, ale dává, jsou to lokality, kde se zemské proudy setkávají v harmonii. Takovým typickým příkladem je Panenský Týnec, gotické torzo s léčivou silou, a to v malé obci v Ústeckém kraji, kde stojí nedostavěný gotický chrám Panny Marie, založený ve 14. století „údajně“ věhlasným „turnajovým rytířem“ Plichtou ze Žerotína. Chrámu sice chybí střecha a okna (také jeden z důvodů úžasné harmonické energie), ale jeho zdi přitahují davy návštěvníků, kteří již od parkoviště před chrámem cítí „všeobjímající“ energii.
Podobnou, i když divočejší energii má hora Říp – zbytek třetihorní sopky plný magnetitu, který doslova vychyluje střelky kompasů a vytváří silnou lokální anomálii, kterou naši předkové instinktivně cítili, když si ji zvolili jako posvátný střed země.
Svého času, jsem se při toulkách světem objevil také v arizonské Sedoně, kde jsem na vlastní oči viděl červené skály vibrující takovou silou, která v návštěvnících vyvolává euforii a pocity hlubokého léčení, což je nádherné. Také peruánské Machu Picchu, které Inkové postavili v tak dokonalé harmonii s okolními horami, že návštěvníci dodnes mluví o pocitu „znovuzrození“.
Je dobré si položit otázku, co na to věda? Skeptici a geologové namítají, že žádný přístroj dosud nezměřil například „Curryho mřížku“ a že pocity v těchto zónách jsou často dílem sugesce. Znáte to, řeč se mluví a voda teče…, do té doby, než se objeví přístroj, který ukáže, že to změřit jde. Dnes již existuje takový přístroj, kterým se tyto mřížky dají vědecky změřit, není určen jen pro vědce, ale pro každého, kterému nestačí jen pohyb virgule.
Už i takzvaná „tvrdá věda“ poznává anomálie, jako je například v oblasti jižního Atlantiku místo, kde je magnetické pole Země oslabené, a kde satelity dostávají vyšší dávky radiace, což způsobuje jejich poruchy. Toto místo dostalo název „Jihoatlantická anomálie“. Věda používá jiný slovník než takový geobiolog (proutkař), ale určitě se shodneme na tom, že naše planeta není homogenní a geologické podloží má na nás lidi určitý vliv, ať už skrze radon, magnetismus nebo podzemní vodu.
Můj názor je, že není důležité, zda věříme v dračí žíly, nebo dáváme přednost fyzice, výsledek je vždy stejný. Prostředí, ve kterém žijeme a spíme, nás formuje a pokud se ráno vzbudíme unaveni, naše děti, co v noci cestují po postýlce a pes odmítá spát v ložnici, tak je dobré na chvíli zapomenout na rozum (ego) a poslechnout si svůj vlastní instinkt. Někdy dokonce stačí jen posunout postel o metr vedle a tento malý krok stačí k tomu, abychom se znovu naladili na správný rytmus Země. Jak snadné, ať už je pod námi cokoli, je moudřejší s tím žít v harmonii, než s tím bojovat.
„Jak se říká, rada nad zlato, v tomto případě i na místě…“
