Skryté inženýrství posvátných chrámů a „slepé“ sloupy.
V dnešním povídání zaměřené na energii se vydáme do kostela, kde vám ukážeme jisté stavební prvky, kterých si většinou nevšimneme, ale jsou důležité pro energii místa.
Když se podíváme na kompas, vidíme sever a jih. To je pro nás „polarita“, kterou jsme se učili ve škole při hodině fyziky. Země je velký magnet, ale co když je tento obraz neúplný? Co když je Země ve skutečnosti mnohem složitějším energetickým krystalem, který má nejen dva, ale čtyři, nebo dokonce osm pólů? Co když architektura, ta skutečná, posvátná architektura gotiky a starověku nebyla jen o estetice, ale o napojení se na tuto neviditelnou rozvodnou síť? Co když…?
Naše planeta není jen jakým si „rotujícím kamenem“, ale také gigantickým krystalem protkaný neviditelnými siločárami. Ve škole nás učili o severním a jižním pólu, o magnetce kompasu, která vždy neomylně ukazuje k chladnému severu. Staré civilizace a stavitelé katedrál však tušili, že tento obraz je zcela neúplný, naše Země má totiž póly čtyři.
Kromě známé osy sever – jih, která je osou stability a zemského magnetismu, tak také existuje i dynamická osa východ – západ. Staré čínské mýty dokonce hovoří o hrdinech, kteří měřili vzdálenost k „východnímu pólu“, i když z hlediska moderní geografie tam žádný zapíchnutý kolík nenajdeme, a z hlediska energie je Východ místem vtoku. Je to brána, kudy se sluncem přichází oživující elektrický princip, zatímco západ je místem magnetického uklidnění a odlivu.
Naši předkové neumísťovali své svatyně náhodně, to již mnoho z nás ví. Kostely a chrámy nejsou jen shromaždiště věřících, ale jsou to důmyslné stroje tzv. „vlnovody“, které mají za úkol zachytit tuto kosmickou energii a zesílit ji. Proto je většina starých chrámů orientována přesně na ose východ – západ. Ranní slunce, nesoucí čerstvou solární energii, naráží do apsidy kostela, prochází podélnou lodí a „nabíjí“ prostor, do kterého věřící vstupují ze západu.
Nejvíce fascinujícím důkazem tohoto inženýrství jsou prvky, které běžně přehlížíme, tzv. slepé sloupy a pilastry. Možná, že jste si na fasádách románských či barokních kostelů všimli sloupů, které jsou „vlepené“ do zdi a zdánlivě nic nenesou. Nabízí se otázka. Proč by stavitelé plýtvali kamenem na sloup, který nepodpírá žádný strop?
Odpověď však leží v polaritě materiálů. Hladká zeď funguje jako izolant nebo také kondenzátor, který hromadí náboj, ale nevede ho. Sloup funguje jako vodič.
Slepý sloup vystupující z fasády funguje jako jehla v akupunktuře a rozbíjí energetickou homogenitu zdi a stahuje kosmickou energii ze střechy dolů do země, nebo naopak, vytahuje zemskou energii vzhůru. Tímto způsobem budovu zcela „oživuje“ a vytváří kolem ní dokonalé pulzující pole, které člověk vnímá jako posvátnou energii nebo hluboký klid. Tento princip se v době baroka dovedl k úplné dokonalosti použitím elipsy ve tvaru se dvěma ohnisky, který v prostoru vytváří neustálé napětí a pohyb, na rozdíl od statického renesančního kruhu.
Když příště uvidíte starý kostel, tak se zastavte a nedívejte se jen na sochy svatých, ale podívejte se i na „zbytečné“ sloupy na stěnách. Uvědomte si, že stojíte před obrovskou kamennou baterií, která byla postavena tak, aby dýchala v rytmu čtyř pólů Země.
To byla jedna připomínka doby, kdy architektura nebyla jen o bydlení, ale o propojení člověka s velkým energetickým obvodem naší planety.
