V dnešním článku si „letmo“ povíme a připomeneme autora, podle kterého byla pojmenována Bovisova stupnice, kterou po jeho smrti zdokonalil André Simoneton, ale název zůstal nezměněn.
Od úsvitu věků se lidstvo snaží pojmenovat a uchopit to, co nevidíme svýma očima, ale to, co tak důvěrně známe ze své vlastní zkušenosti. Naopak existují místa, kde nám bez zjevného důvodu těžkne hlava a odkud odcházíme tak podivně vyčerpaní.
V roce 1930, když dělal Antoine Bovis výzkum mezi velkými pyramidami v Egyptě, pečlivým měřením zjistil, že obyčejná, naprosto zdravá lidská buňka si tiše vibruje na hodnotě přibližně šesti a půl tisíce jednotek. To je náš přirozený domov, náš střed. Cokoliv v našem okolí, co má hodnotu nižší, nás potichu vysává a unavuje. Naopak vše, co tuto hodnotu převyšuje, nás hladí, vyživuje a vrací nám sílu.
Bovis svou stupnici vedl pomalu vzhůru, až k osmnácti tisícům jednotek, to byla podle něj absolutní hranice fyzického světa, symfonie těch nejzářivějších zemských svatyní a krystalicky čistých energetických pramenů. Silnější energii už podle tehdejšího měření fyzické tělo nemohlo zdravě vstřebat – představte si to, jako byste chtěli zalévat křehkou květinu „hasičskou hadicí“.
Zdálo se, že máme k dispozici krásný a ohraničený systém. Pokud se ale dnes začteme do některých knih nebo článků o léčitelství, možná nám nad těmi čísly, které se tam objevují zůstane, tak trochu rozum stát. Všude kolem nás, se najednou objevují zázračné zóny, krystaly a léčivé orgonity, které slibují vyzařování v řádech statisíců, ba dokonce milionů Bovisových jednotek. Lidé si tyto pomůcky s radostí umisťují pod postel, do obýváků ve víře, že si kupují to nejlepší, co náš trh nabízí. Jak se stalo, že jsme z poctivých osmnácti tisíc najednou vystřelili do milionů? Inflace jednotek?
Odpověď na tuto záhadu je vlastně velmi lidská a docela úsměvná. Nejde o podvod ani temnou magii, ale o zrcadlo naší dnešní společnosti. Žijeme v době, která nás učí, že musíme mít všeho víc, rychleji a silněji. Obyčejný klid už nám nestačí. Když lidé s touto rychlou a výkonově orientovanou myslí vezmou do ruky kyvadélko, nebo pružinu, aby změřili sílu nějakého místa, nevědomky zapojí do hry své vlastní ego a touhu. Nástroje jako kyvadlo se totiž hýbou jen díky jemným, mikroskopickým záchvěvům našich vlastních svalů a jakmile si člověk vytiskne tabulku do pěti milionů, tak s obrovskou nadějí hledí na její střed. Jeho podvědomí převezme řízení. Kyvadlo se radostně roztočí k nesmyslným výšinám a splní operátorovi přesně to, co si přál vidět.
Výsledkem ale není změřená síla prostoru, nýbrž jen změřená hloubka naší vlastní fantazie. Stačí pochopit, že skutečná harmonie je jako dobrá hudba – nepotřebujeme ji pouštět na „plný pecky“, uši drásající hlasitost, abychom ocenili její krásu. Opravdová léčivá energie nás nepálí a nekřičí do světa milionovými čísly. Raději nás v tichosti obejme, postaví nás pevně nohama na zem.
To bylo jen letmé seznámení a naše úvaha na téma „ jednotky od Bovise“.
