Znáte ten pocit? Ten zvláštní, chvějivý okamžik, kdy vstoupíte do starého domu, na prosluněnou lesní mýtinu nebo do tiché klášterní zahrady, a najednou se zastavíte. Něco se změnilo. Jako by z vás spadla tíha, kterou jste si ani neuvědomovali, že nesete. Vzduch je tu lehčí, barvy jasnější a vy cítíte, že nejste sami. Ale tentokrát to není ten mrazivý pocit cizího pohledu. Je to objetí. Je to pocit návratu domů, i když jste tu nikdy předtím nebyli. Cítíte vůni včelího vosku, vyhřátého kamene a levandule a najednou víte, že tento prostor má nejen paměť, ale i srdce. Že má duši, která vibruje na frekvenci lásky.
Staří Římané pro to měli jméno, které znělo jako zaklínadlo: Genius loci – Duch místa. Nebyla to pro ně jen poetická metafora, ale skutečná bytost, strážce, který dával místu jeho jedinečnou povahu. Věřili, že bez tohoto ducha by byl Řím jen hromadou cihel a posvátný háj jen shlukem stromů. Dnes, v době skla, betonu a spěchu, jsme na tyto strážce možná zapomněli hlavou, ale naše srdce si je dobře pamatují. Naše těla fungují jako citlivé antény, které podvědomě ladí s vibracemi okolí. Když narazíme na místo, kde je tato vibrace čistá a pozitivní, naše duše se rozzáří.
Pojďte si s námi vyjít na malou procházku, cestu za světlem, chcete? Zavřete oči a představte si dům svého dětství. Co se vám vybaví? Není to jen půdorys, je to bezpečí, je to místo, které vás znalo, ještě dříve, než jsme poznali sami sebe. Je to ten kout, kde jste si četli a cítili se neviditelní a chránění. Dům, to není žádná „ ubytovna “, je to naše druhé, větší tělo, je to schránka, do které se otiskuje každá naše radost, každý smích u nedělního oběda, každé tiché vyznání lásky. Tyto energie tam stále zůstávají a pomyslně se „ vrství “ do zdí, tak jako letokruhy do stromů a vytváří neviditelný ochranný štít.
Genius loci není uvězněn jen mezi čtyřmi stěnami, někdy se rozlévá do krajiny jako léčivý pramen. Existují místa, která fungují jako akupunkturní body Země, místa, kde se Země nadechuje a vydechuje čistou energii.
Jistě, jsou i místa stinná, která nás učí respektu k neznámu, ale my se právě vydáváme za světlem, za vibrací, která léčí.
Namíříme si to pomyslně na jih Moravy, do údolí řeky Jihlavy, kde leží městečko Dolní Kounice. Tam ukrytá v zeleni, stojí zřícenina kláštera s tím nejpoetičtějším jménem: „ Rosa Coeli – Růže nebes “. Když projdeme bránou, ocitneme se naráz, zcela v jiné dimenzi. Stěny chrámu stojí pevně a hrdě, gotická okna rámují oblohu, ale to hlavní chybí – střecha. To místo, je právě ten dar. Místo klenby máte nad hlavou nekonečnou modř nebo hvězdnou oblohu. Pokud jste někdy navštívili toto místo, tak mi dáte za pravdu – úžasné.
Lidé, kteří sem přicházejí, často popisují náhlý příval euforie. Je to místo zamilovaných. Citliví jedinci zde vnímají silné pozitivní vibrace, které tiší bolesti srdce a dodávají odvahu žít. Jako by Genius loci tohoto místa byl starý, moudrý léčitel, který vás obejme a řekne: „ Všechno je v pořádku “. Není náhodou, že si Rosa Coeli vybírají k focení snoubenci, když před tím vykonali svůj manželský slib. Věří, že energie, která zde proudí, požehná jejich lásce. Je to důkaz, že i zřícenina může být plná života, že i v kameni může tepat láska.
Podobný zázrak se děje i v Panenském Týnci v Čechách. Další chrám bez střechy, další místo, kde se architektura vzdala své uzavřenosti, aby se spojila s vesmírem. Tady lidé naměřili zónu ve tvaru kříže, která má schopnost tlumit deprese a „ rozsvěcet „ mysl. Když si stoupnete na vyznačená místa (ta vyšlapaná), pod vysoké gotické oblouky, cítíte, jak vámi prostupuje klid, je to ticho, které není prázdné, ale naplněné světlem. Genius loci zde nešeptá o minulosti, ale zpívá o přítomnosti. O radosti z toho, že prostě jsme, a to je krásné.
Jsou místa, kde láska Genia loci je jiná – tichá, odpouštějící, smířlivá, bývalé Sudety. Krajina Českého lesa, kde zmizely desítky vesnic, mohlo by se zdát, že je to místo smutku, ale když vstoupíte do lesa např. u zaniklé obce Lučina, dříve Grafenried, ucítíte něco jiného. Příroda tu nic neničí, ona vše objímá, kořeny stromů prorůstají základy domů, ne jako vetřelci, ale jako noví obyvatelé, kteří přišli chránit to, co zde ještě zbylo.
Staré ovocné stromy v zahradách, o které se už nikdo nestará, stále stejně, každé jaro vykvetou se záplavou bílých květů. Pro koho? Pro naše včelky, ptáčky, pro duši naší krajiny, je to velice dojemný projev bezpodmínečné lásky přírody, která nezná nenávist ani hranice. Cítíte tam vibraci odpuštění, a tak to má být.
Tato místa, ať už je to Růže nebes, chrám Světla v Týnci nebo rozkvetlá louka v bývalých Sudetech, nám připomínají to nejdůležitější, svět není mrtvá hmota a Země nás opravdu miluje. Václav Cílek, moudrý to muž, kdysi prohlásil: „ Země má tajemnou moc přivlastnit si člověka, to není přivlastnění si otrokáře, ale milence, je to pozvání k dialogu „.
Možná dnes večer, až půjdete domů, zkuste se na chvíli zastavit, dotkněte se dlaní zdi svého domu a poděkujte mu za ochranu, nebo obejměte strom stojící v parku. Nemusíte se stydět, vnímejte ten jemný proud energie, tu tichou píseň světa, Genius loci čeká na vás, až si ho všimnete. Když mu otevřete své srdce, zjistíte, že i to nejobyčejnější místo se může stát posvátným prostorem plným lásky a světla, protože nakonec, to nejkrásnější místo na světě je tam, kde se cítíme být milováni.
„ Zazvonil zvonec, a pohádky je konec “.
