Za obry, draky a energií litého kamene do Olova
Dnes jsme si pro ty, kteří cestují za poznáním k Bosenským pyramidám, připravili tip na zajímavý výlet, který je určen pro příznivce historie, přírody a energeticky silových míst, jak jsme ho před časem podnikli My.
Místo, kam vás zavedeme je ukryté v hlubokých, temně zelených lesích centrální Bosny, kde se historie mísí s legendami a kde samotná Země pulzuje zvláštní energií.
Vítejte v městečku Olovo – Bakići
Samotný název tohoto místa je odvozený od těžkého, toxického, ale pro alchymisty posvátného kovu a to napovídá, že zdejší půda ukrývá něco více než kořeny stromů. Oficiální historie hovoří o zdejších středověkých dolech s těžbou olověné rudy, často s příměsí stříbra a o starých římských obchodních stezkách.
My jsme sem přišli navštívit gigantický obelisk, hřbitov obrů a ruiny kostela sv. Roka.
Dovedu si dost dobře představit, kdyby podobné místo bylo v Čechách nebo na Slovensku, tak místní podnikatelé budou finančně profitovat z místa, které zde zanechali naši předci. Nabízí se otázka, co je lépe, současný stav, nebo naše představa?
Přesvědčili jsme se, že pro místní obyvatelstvo, naše místo poznání je zcela nezajímavé, že mu nevěnují žádnou pozornost. Obyvatelé, kteří bydlí v okolí obelisku a „obřích hrobů“ nic nevěděli, neznali a nechápali, co to vlastně hledáme. Zajímala je jen nedaleká památka na Osmany. Osmanská vojska v průběhu 15. století postupně ovládla Bosenské království a městečko Olovo se stalo součástí této správy. Bosna od té doby je muslimská, a tak nedaleké krásné křesťanské poutní místo Gospa Olovska (Svatyně Panny Marie v Olovu), které je nejstarším mariánským poutním místem na Balkáně (zmiňován již od 14. století), jim je zcela…
Byli jsme zde sami (byli jsme tomu rádi), a máme dojem, že toto místo zná více lidí v Čechách a na Slovensku, než místní obyvatelé Olova.
Naším prvním zájmem byl „netradiční“ gigantický obelisk. Když jsme šli po lesní cestě k tomuto monolitu v oblasti, který je nazýván „Vlaškovac“, první, co nás zarazilo, byla jeho dokonalost. Nejedná se o hrubě otesaný kus skály, jaký bychom čekali od středověkých kameníků. Stojí na podstavci, je orientován tak, aby dohlížel na starou důležitou obchodní cestu Via Ragusa, která zde v dávných dobách vedla. Jeho tvar je zhruba čtyřboký, mírně se zužující směrem k pyramidálnímu vrcholu, který je zakončen kamennou koulí.
Stěny zdobí výjevy, v nichž se mísí podoba kance a draka. Jde o Aždu, prastarou bytost bosenských mýtů. Nečekejte klasického draka, Ažda představuje temnou energii země, divokou sílu, která poroučí spodním proudům a ničivým bouřkám.
Spirály jsou považovány za mapy toku energie. Pravotočivá spirála může přivádět energii dolů (manifestace), zatímco levotočivá ji vytahuje nahoru (osvobození).
Pokud se na obelisk podíváme optikou „energetické architektury“, dává smysl, proč stojí právě zde. Funguje jako akupunkturní jehla zapíchnutá do energetického meridiánu Země. Spirály na něm fungují jako cívky, které mají za úkol spoutat divokou energii draka Aždy, transformovat ji a vyslat zpět do krajiny jako harmonický signál. Je to kamenný stroj, který po staletí tiše pracuje uprostřed lesa
Naše další pozornost a zastávka patřila masivním kvádrům, které tvoří s hlavním obeliskem jeden logický celek, pravděpodobně vyznačující energeticky významné body krajiny, které v lidské mysli přetrvaly jako místa odpočinku nadlidských bytostí.
Místní tradice je nazývá hroby obrů, nejde jen o lidové pověsti, ale o konkrétní nekropole s monolity dosahujícími kolosálních rozměrů, které svou vahou a precizním umístěním v těžko přístupném terénu vyvolávají otázky o dávno zapomenutých technologiích s manipulací s břemeny.
Legendy o „obrech“ mohou být také lidovými vzpomínkami na tuto dřívější, robustní populaci nebo na jejich megalitické stavby. To jsou jen domněnky, které nás napadli na tomto místě.
Ruiny kostela, místně známé jako Crkvina nebo Klisa (z řeckého Ekklesia), leží nedaleko obelisku. Tato lokalita je tradičně spojována se svatyní Panny Marie Olovské, významným poutním místem, ale specifické ruiny v Bakići, jsou často identifikovány s kostelem svatého Rocha.
Přítomnost kostela zasvěceného sv. Rochovi přímo na hlavní tepně před vstupem do hustě osídleného hornického centra Olova naznačuje, že Bakići mohly fungovat jako karanténní stanice nebo spirituální lazaret. Karavana přicházející z „podezřelých“ oblastí (pobřeží, kde mor byl jako doma) se zde zastavila. Obchodníci vykonali votivní dary (svíčky, peníze, vosk), pomodlili se za zdraví a možná museli vyčkat, než se potvrdilo, že nejsou nakaženi. Kostel tak nebyl jen místem modlitby, ale i nástrojem veřejného zdraví.
V okolí kostela se nachází pohřebiště. Najdeme zde jak tradiční středověké stećci (kamenné bloky s reliéfy), tak rané osmanské nišani (sloupovité náhrobky). Tato koexistence je fascinující. Ukazuje, že i když se změnila víra a politická moc (příchod Osmanů v 15. století), cesta a lidé na ní zůstali. Místní elity, které bohatly z obchodu a služeb karavanám, se postupně islamizovaly, ale nadále se nechávaly pohřbívat u „své“ cesty, která byla zdrojem jejich moci. Pro procházející karavanu to byla galerie předků a připomínka pomíjivosti života.
Přítomnost „litých spirál“ naznačuje, že stavitelé rozuměli hydrodynamice éterické energie a na Olovo vrhá zcela nové světlo.
To implikuje technologii „tekutého kamene“. Pokud ji středověcí Bosňané vlastnili, radikálně to přepisuje dějiny inženýrství na Balkáně. Naznačuje to kontinuitu znalostí římského betonu nebo lokálního znovuobjevení neolitických technik, kterou prosazuje Joseph Davidovits a v Bosně aplikuje Semir Osmanagić.
Naznačovalo by to také, že mnoho starověkých megalitických staveb nebylo tesáno, ale odléváno.
Je velice zajímavé, až fascinující, že trend „odlévání“ a „spirály“ přežily do dnešních dnů a promlouvají do života obyčejných lidí v Olovu. Místní ženy, léčitelky zvané „stravarky“, zde po generace praktikují rituál zvaný „salivanje strave“ – odlévání strachu. Je to magický proces, při kterém se nad ohněm roztaví kousek olova (kov Saturnu, symbol tíhy a melancholie) a prudce se vlije do misky se studenou vodou, kterou drží nemocný člověk. (podobné jako u nás při lití olova o Vánocích)
To byla pozvánka a tip na výlet do Olova – Bakići, který se nachází cca. 60 km od Visoka. Obelisk v Bakići stojí jako svědectví civilizace, která vnímala kámen nejen jako stavební materiál, ale jako médium pro zachycení toku dějin, energie a možná i tajemství samotných „obrů“.
