Hluboko v lůně lesů severního Plzeňska, tam kde se zvlněná krajina Rakovnické pahorkatiny začíná nadechovat k vyšším kopcům, leží místo, které se vzpírá běžnému chápání času i prostoru. Toto místo dost často navštěvujeme, když jedeme kolem, rádi se sem vracíme. Nyní vás společně zavedeme lesní stezkou k žulovým obrům a do míst viklanů, kterých je tolik pohromadě, jako nikde jinde.
Když opustíme poslední stavení obce Žihle a vstoupíme do stínu vysokých borovic, svět se začne pomalu rozplývat a měnit. Hluk civilizace utichne, a my se ocitneme v jakémsi chrámu pod širým nebem, jehož sloupy nebyly tesány lidskou rukou, ale zrozeny z žáru zemského jádra a trpělivosti milionů let. Vítejte v království viklanů, ve skalním městečku, kde kameny nejsou jen mrtvou hmotou, ale spícími bytostmi s pamětí sahající až k počátkům věků.
První setkání s těmito útvary je pro každého poutníka dechberoucím zážitkem. Z lesního šera, z ničeho nic, se před vámi najednou objeví obrovské žulové bochníky, oblé a hladké, balancující na sobě s popíravou lehkostí, jako by je tam ledabyle poházeli hrající si obři.

Věda nám sice suše vysvětlí, že jde o dílo selektivního zvětrávání tiské žuly, proces zvaný kulovitá odlučnost, ale kdesi v hloubi duše cítíte, že toto vysvětlení nám nebude stačit, alespoň nám ne.
Genius loci, onen neuchopitelný duch místa, zde promlouvá příliš silně na to, aby šlo jen tak o geologickou náhodu. Zdejší balvany jsou tiché a majestátní, působí jako strážci prastarého tajemství, ještě z dob, kdy člověk nebyl pánem tvorstva, ale pokornou součástí přírodního koloběhu.
Není náhodou, že toto místo působilo na naše předky jako magnet i dnes, když položíte svou ruku na hrubý, teplem sálající povrch skal, můžete vnímat ozvěny starých časů. Tato lokalita byla posvátná už v dobách Keltů. „Ti v kamenech viděli pilíře zemské síly a využívali je ke komunikaci s božstvy.“ Tuto úctu po nich převzali i Slované. Do lesů u Žihle se nechodilo těžit ani lovit pro zábavu, tito lidé, stejně jako dnes, sem přicházeli čerpat životní sílu a moudrost. Byla to přírodní svatyně, kde se hranice mezi naší realitou a světem duchů stává téměř neviditelnou.
Tato mystická atmosféra dala vzniknout různým legendám, které se v kraji vyprávějí po staletí a které dodávají kamenným obrům lidskou tvář. Nejznámějšími z nich jsou Dědek a Bába – dva monumentální balvany, které tvoří jakousi vstupní bránu do tohoto magického světa. Pověst praví, že to nejsou jen skály, ale zkamenělí svatebčané. Vypráví se o bohatém, ale lakotném sedlákovi a jeho stejně chamtivé nevěstě, kteří ve své pýše odmítli dát kůrku chleba žebrákovi či pocestnému, a za svou tvrdost srdce byli potrestáni tvrdostí kamene. Dědek tu nyní stojí, věčně se hrbící pod tíhou své viny, a Bába, zaoblená a mlčenlivá, na něj hledí přes propast věčnosti. Tato legenda není jen pohádkou pro děti, ale je to mravní poselství vepsané do krajiny a připomínka toho, že energie, kterou vysíláme – ať už je to láska nebo sobectví – se nakonec zhmotní a stane se naším osudem.
Dědek a Bába jsou „Strážci prahu“, dva nejznámější obří balvany, které tvoří bránu do jiného světa.

Dědek představuje mužský princip, autoritu, ochranu a stabilitu. Pokud chcete čerpat energii, tak se o něj opřete zády (oblastí kříže). Pomáhá při bolestech zad, únavě z vyčerpání a dodává pocit bezpečí. Je to takový „pevný bod“, když se nám hroutí svět.

Bába představuje ženský princip, plodnost, péči a intuici. Její tvar je zaoblenější, „miskovitý“, pokud si chcete vzájemně vyměnit energii, postavte se čelem k Bábě (kamenu) a obejmete ji. Energie je zde jemnější, chlácholivá, vhodná pro zklidnění emocí, řešení vztahových otázek.

Pozůstatek z doby, kdy kameníci odváželi kameny na materiál pro stavbu mostů a domů.
O kousek dál, hlouběji v lese stojí kamenné městečko do kterého, řada nedočkavých návštěvníků ani nedojde (matečné značení), předčasně se vracejí a mají dojem, že to co hledali, nenašli a šli špatným směrem. Nenechte se odradit a pokračujte dál, podle hesla „kdo hledá, najde“!

Jsme na místě a na odvážné hledače rovnováhy čeká skutečný král tohoto místa – Viklan. Mnohatunový kolos, který se dotýká podloží jen nepatrnou plochou, jako by se vysmíval gravitaci.
Podle jedné z mnoha legend, je toto dílo samotného čerta, který chtěl zničit stavbu kostela či kláštera, ale byl zrazen ranním kokrháním kohouta a v záchvatu vzteku odhodil balvan do lesa. „Zase ti čerti, znáte to, jsou všude…“

Viklan zde stojí jako symbol dynamické rovnováhy, bod nula, kde se setkává nebe a země. Je to místo, kde citliví jedinci cítí nejsilnější proudění energie. Není to energie dravá, ale stabilizující, uzemňující. Když se k Viklanu posadíte, můžete cítit, jak z vás opadá nervozita moderního světa, jak se váš dech synchronizuje s pomalým, klidným tepem žuly.

Návštěva viklanů u Žihle tak není jen obyčejným výletem do přírody. Je to cesta k sobě samým. V bludišti skalního městečka, kde každý kámen připomíná zvíře, tvář nebo fantastickou bytost, zde se v nás probouzí naše zapomenutá dětská fantazie.


Pokud hledáte odpověď na otázky, pro srovnání myšlenek, rozhodování se na křižovatkách vašeho života, je zde ideální místo na meditaci.
Můžeme zde bloudit hodiny, ztrácet se a znovu nalézat, nechat na sebe působit léčivou sílu stromů a kamenů v době, kdy jsme neustále obklopeni technologiemi a spěchem, nabízejí tito žuloví obři vzácný dar – dar zastavení. Těm, co stále „nemají čas“, učí trpělivosti a pevnosti. Připomínají nám, že i když kolem nás zuří bouře, můžeme najít svůj pevný bod, svůj střed, o který se lze opřít, ať už věříte na staré legendy, na proudy zemské energie, nebo jen na očistnou moc krásné přírody, tak si odsud odnesete pocit hlubokého klidu a vědomí, že jste se na chvíli dotkli něčeho, co přetrvá věky.
„Tak ať vám je zde hezky, nebo ještě lépe“.










